26.9.2004 jsme nakonec s nadváhou asi 150 kg přistáli těsně po půlnoci na letišti V egyptské Hurghadě. Expedici tvořilo 10 osob. Šest technických potápěčů, kteří byli rozděleni na průzkumný, filmařský a záložní tým. Zbylí 4 potápěči byli podpůrný a logistický tým, který se staral o naše pohodlí i bezpečí.

Zázemím se nám na týden stala standardní safari loď se čtyřmi palubami, šesti kajutamia sedmičlennou posádkou. S sebou jsme si vezli navíc 14 velkých tankerů s kyslíkem a vybavení na míchání směsí jak metodou parciálních tlaků, tak i kontinuální.

Na loď jsme dorazili kolem 02:00. Spali jsme asi do osmi. Ráno jsme po snídani vyřídili poslední administrativní záležitosti s egyptskými úřady a vypluli. Plavba na místo, kde Rosalie Moller leží nám trvala asi 4 hodiny. Cestou jsme kompletovali technické vybavení a analyzovali směsi. Petr Vaverka, fotograf expedice a člen průzkumného technického týmu, si na svém GPS nastavil koordináty pozice vraku již před odletem a tak jsme průběžně sledovali jak daleko a jakým směrem se vrak nachází (i v letadle – k velké radosti letušek). Na místě jsme zjistili, že odchylka od skutečné pozice vraku činila jen asi 120 metrů.

Kolem 15:00 jsme po krátké poradě a rozdělení úkolů šli na první ponor. Bylo to takové seznámení s vrakem, který nám měl za týden, kdy jsme jej opouštěli skutečně přirůst k srdcím. Příďový i záďový stěžeň se tyčí do 18 metrů, což jsou nejmělčí části vraku. Hlavní paluba se nachází v hloubce 35 až 36 metrů. Dno je ve 49 metrech.

Technický tým zkoumal jednotlivé části vraku v hloubkách 40m – 49m. Ponor trval 1hod:15min. Jako dýchací směsi jsme použili vzduch pro dno a EAN50 pro dekompresi. V následujících dnech jsme podle potřeb dýchací směsi měnili. Jako bottom gas jsme používali EAN26 až EAN30 a v dekompresi jsme dýchali EAN50 a čistý kyslík.
Podpůrný tým zkoumal mělké partie vraku v hloubkách 32m – 36m.

Viditelnost se pohybovala okolo deseti metrů a teplota vody byla 25° C.

27.9.2004, pondělí – druhý den expedice.
V noci jsme kotvili asi dva km od vraku. Ráno nás kapitán dovezl zpět nad vrak. Vyvázáni jsme byli ke stěžňům vraku. Všechny týmy měly analyzované směsi a naplánované ponory již z předchozího večera, tak jsme se jen oblékli a šli na to. Do vody jsme naskákali okolo 07:00.

Honza Vágner s Petrem Vaverkou měli za úkol na základě mých informací ze včerejšího ponoru prozkoumat a zmapovat strojovnu. Já s Michalem Kubátem jsme natáčeli záď lodi na úrovni paluby a prvního podpalubí. Další část technického týmu Zuzka Klingrová a Jarda Řejha zkoumali vnitřky kapitánského můstku, důstojnických kajut a jejich okolí na hlavní palubě. Podpůrný tým, kterému velel Honza Kubrycht, se staral zejména o dopomoc při vstupu do vody a výstupu z vody, odebíral nám v dekompresních zastávkách kamery a při ponorech průběžně mapoval a měřil vrak.

Druhý ponor byl naplánován na 15:00. Po snídani a během dopoledne jsme měli poradu, na které všechny týmy prezentovali výsledky svého průzkumu. Na základě těchto porad jsme zakreslovali pozice a hloubky jednotlivých částí vraku. Po obědě jsme analyzovali směsi a naplánovali druhý ponor. Průzkumný technický tým se věnoval přídi vraku a zbytek technického týmu s kamerou měl naplánováno natáčet lodní šroub. Hloubka 45 metrů, proud a špatná viditelnost byly podmínky, které nám moc nepřály. Pokoušeli jsme se natočit 3 naplánované záběry. Po osmnácti minutách jsme opustili hloubku 45m a přesunuli se k otvoru po výbuchu na pravoboku lodi. V závěru ponoru jsme točili koupelnu u důstojnických kajut na levoboku, pracovní stůl se svěrákem a kuchyňku. Je až neuvěřitelné, že dva hrnce dodnes stojí na kamnech. Podél záďového stěžně jsme začali pomalu stoupat vzhůru. Před námi bylo 38 minut dekomprese na EAN50 a O2.

Večer jsme se domluvili na plánech pro další den, změřili směsi, popsali láhve, naplánovali ponor a šli spát.

28.9.2004, úterý – třetí den expedice.
Na ranní ponor jsme se rozdělili na dvě části. Technický průzkumný tým se vydal na průnik ke kotlům. Cestu bylo třeba hledat, neboť hlavní vstup (dvě patra schodišť z hlavní paluby) byl zavalen poškozením, které způsobila první shozená bomba z německého letounu (8.10.1941, 00:45). Kameramanský tým se věnoval přídi vraku.

Měli jsme pro tento ponor připravené 3 záběry s třemi osvětlovači. V druhé části ponoru jsme se s Michalem přesunuli do strojovny, kterou jsme natáčeli. Velkým přínosem pro orientaci ve strojovně nám byly informace a plánek od průzkumného technického týmu, který strojovnu mapoval den předem. Strojovna se rozkládá po obou stranách pístů motoru a to ve třech podlažích. V nejnižším místě strojovny, kde je hloubka 44m – 45m je bohužel viditelnost tak 1m. Špatnou viditelnost však vyváží to, do jaké míry jsou jednotlivé části strojovny zachovány. Michal natáčel horní patra strojovny v hloubce 40m a já jsem se snažil zapamatovat si co nejvíce detailů ve spodních patrech, abychom se tam při dalším ponoru orientovali a věděli co a kde natáčet. Po 35 minutách následoval signál k vynoření. Jak se již stalo zvykem, vynořovali jsme se podél záďového stěžně. Ve 22m jsme vyměnili bottom gas za EAN50 a po 77 minutách jsme lezli zpět na loď.

Členové podpůrného týmu Dominik Horn a Michal Řejha pod vedením Honzy Kubrychta a hlavního měřiče expedice Míly Pokorného mapovali a měřili vrak.

Po snídani následoval odpočinek, porada, analýza směsí a plán druhého ponoru.

Při druhém ponoru prohledávala Zuzka s Jardou místnosti na palubě, kapitánskou kajutu, kuchyňku a sklad. Našli trezor, ale bohužel prázdný. Petr V. a Honza V. pokračovali v mapování průniku do kotelny. Nadšení, s kterým se vynořili z tohoto ponoru a radost, která byla patrna v jejich očích, když jsme se potkali při dekompresních zastávkách, byly známkou úspěšného ponoru. Skrz několik otvorů se nakonec dostali pravděpodobně přes místo pro vysypávání popela přímo ke kotlům (kam se díky závalu na horní palubě normální cestou dostat nedalo). Téměř s jistotou se jednalo o prvoprůnik. Dřevo připravené na podpal v jednom z kotlů a na zemi pohozené nářadí jakoby vypovídalo příběh posledních minut Rosalie Moller. Bylo právě připraveno na zatopení pod jedním z kotlů, avšak zásah z německého letounu způsobil, že dodnes připravený kotel již nezahoří. Nářadí zůstalo ležet právě tam, kam jej obsluha kotlů odhodila, když si zachraňovala holé životy.

Michal s kamerou a já jsme pronikli znovu do strojovny, abychom natočili spodní dvě patra. I přes špatnou viditelnost se nám podařilo natočit většinu plánovaného. V nejnižším patře se nachází dřevěná dílna s pracovními stoly. Na stěnách visí nářadí a olejničky. Neporušené žárovky jsou stále v objímkách. Vedle dílny jsme našli generátor a skříně s jističi a rozvodem elektřiny. Pod písty byla vidět kliková hřídel. Tajil se nám dech z toho, jak bylo to místo nedotčené. Ručičky pod skly na přístrojích byly stále na svém místě a ukazovaly stav přístrojů v okamžiku, kdy Rosalie Moller klesla ke dnu. Po 34 minutách v hloubkách 39m – 44m jsme se vydali zpět k hladině.

Při odpolední poradě jsme zakreslovali do plánů další a další objevené detaily.

Večer jsme měli piknik na Gubalském ostrově.

Viditelnost na vraku byla maximálně 10 metrů, což nám znemožňovalo záběry exteriérů a velkých celků lodi, ale scénář hovořil jasně. Musíme natočit záběry v noci. Nejlepší viditelnost byla vždy ráno, tak jsme rozhodli, že noční ponor proběhne druhý den ve 04:00.

29.9.2004, středa – čtvrtý den expedice.
Technický tým se vydal kromě fotografa natočit noční záběry přídě. Fotograf šel spolu s podpůrným týmem asi 25 minut po nás na stejné místo. Na palubě jsme si po časné snídani prohlédli fotky i natočené záběry a zjistili, co je třeba udělat znovu. Tomu jsme pak věnovali večerní ponor toho samého dne. Během krásného dopoledne, kdy bylo moře klidné jako zrcadlo, jsme odpočívali a plánovali druhý ponor.

Podpůrný tým hlavně díky Honzovi K. a Mílovi P. průběžně zaměřoval a zakresloval vrak, takže jsme měli poměrně přesné údaje o rozměrech.

Na druhý ponor jsme šli ve 12:00. Kameraman točil nejdříve mě a Honzu V. na začátku našeho průniku a pak se věnoval se zbytkem technického týmu detailům v místnostech na hlavní palubě. Zuzka se již v těchto prostorách vraku dobře orientovala, tak bylo natáčení záběrů efektivní.

Petr V. se vydal s doprovodem podle plánků a záběrů z kamer nafotit strojovnu.

Já s Honzou V. jsme se celé dopoledne připravovali (já hlavně psychicky) na průnik ke kotlům s menší doprovodnou kamerou. Dlouhé hodiny jsem se nad plánky průniku snažil zafixovat směry v jednotlivých podlažích, abych se i s kamerou perfektně orientoval. Výstroj jsme museli částečně přizpůsobit velikosti otvorů, kterými bylo nutno prolézt. Ohniště pod kotly, z nichž jedno je připravené k rozdělání ohně a zbylé dvě jsou prázdné, jsou 3 podlaží ve vraku v hloubce 45m. Cesta k nim vede skrz 5 otvorů. Poslední z nich byl ten, který nejvíce limitoval množství výstroje. Skrz něj jsme si museli navzájem pomoci. Stage láhve jsme odložili ve druhém podlaží a jednu záložní láhev se vzduchem, kterou jsme si nesli pro případ nouze jsme odložili ve třetím podlaží před zmíněným průlezem k ohništím kotlů. Natáčení a pohyb v těchto stísněných prostorech byl velice obtížný a každý i když sebeopatrnější pohyb vířil mračna sedimentu. Viditelnost se pohybovala od nuly do 1,5m. Uvnitř jsem pochopil, že právě tenhle ponor dával smysl těm stovkám ponorů na Slapech v hloubkách za nepříznivé viditelnosti, kdy jsme hledali zbytky starých zatopených stavení, mapovali lokality a museli se orientovat ve zvířené vodě za minimální viditelnosti. Hlavními předpoklady pro tento ponor bylo perfektní ovládání vztlaku, orientační smysl, efektivní způsob navigace uvnitř vraku a dobrý plán ponoru včetně nouzových variant.

Musím přiznat, že mi tam dole bušilo srdce vzrušením nad tím, kde jsem a co prožívám, ale i strachem, jestli se z téhle temné rezavé díry dostanu v pořádku zpět. Když jsme cestou zpět s kamerou v jedné ruce posbírali a připevnili všechny zanechané láhve a dostali se na denní světlo, běžela 34. minuta ponoru a my věděli, že je čas na výstup. V dekompresi jsme při většině ponorů dýchali EAN50 a O2. 1hod:22min od zanoření nám podpůrný tým na hladině odstrojil stage a my jsme plni vzrušení a uspokojení vylezli zpět na naši loď.

30.9.2004, čtvrtek – pátý den expedice.
Ráno jsme šli do vody v 6:40. Podpůrný tým pokračoval v měření vraku. Petr V. a Honza V. pronikli ještě jednou ke kotlům, aby tuto část vraku nafotili a zanechali tam „poselství budoucím generacím“. Zbytek technického týmu se rozdělil na dvě části. Tým s kamerou natáčel záď vraku a já se Zuzkou jsme šli prověřit, zda jsme něco podstatného nepřehlédli ve strojovně.

Viditelnost tam sice byla špatná, ale s každou další návštěvou jsme doposud vždy našli něco nového. Někdy to byl vodoznak na vnější straně kotle, jindy "tajemná krabička na stěně". Dnes tomu nebylo jinak. Po průniku do 3. podlaží jsme se opatrně pohybovali od dílny okolo generátoru ke klikové hřídeli, od níž se tyčily ojnice vzhůru k pístům. Najednou se mi naskytl pohled na otevřené tlakové dveře směrem k zádi lodi. Čas běžel rychle. Pouštět se do dalšího průniku by teď nebylo moudré. Do místnosti jsem nahlédl a viděl úzkou chodbu dál a dál do zadu. Prozkoumat tuto chodbu jsem se rozhodl hned při dalším ponoru, na který jsme se chystali kolem 14:00.

Na ten jsme vzali s Michalem obě kamery do strojovny. Michal natáčel záběry detailů a já s menší kamerou jsem se vydal do nově objevené chodby. Byla široká tak 1,3m a po její pravoboční straně (z mého pohledu vlevo) vedla hřídel dozadu k lodnímu šroubu. Podél stěny nad hřídelí se táhlo po celé délce potrubí přivádějící mazací médium k ložiskovým skříním hřídele. Chodba byla dlouhá 12m – 14m a končila závalem uhlí pod nákladovými prostory 4 a 5.

Průzkumný technický tým se vydal hledat pravoboční kotvu. Řetěz kotvy padal z přídě na pravoboku vraku přímo dolů a pak se táhl po dně dál. Kotva na levoboku byla oné osudné noci v roce 1941 vytažená a tak zůstala dodnes. Předpokládaná délka řetězu pravoboční kotvy byla tak 200 metrů. Bohužel se nám ji najít nepodařilo. Řetěz se klukům asi po 110 metrech ztratil v písku. Hloubka 52m, proud a omezená viditelnost další hledání znemožnily.

Podpůrný tým fungoval perfektně. Vše měli načasované tak, že pomohli technickému týmu s nastrojením, pak provedli vlastní ponor s měřením a když se technický tým vracel, pomohl s odebráním kamer a popř. vydýchaných deco láhví.

Po devadesáti minutách od zanoření jsme vystupovali zpět na loď, abychom si vychutnali oběd.

Večer bylo zapotřebí natočit noční záběry místností na palubě, ve kterých se dobře orientovala Zuzka, tak dělala Michalovi doprovod, aby bylo natáčení efektivní.

1.10.2004, pátek – šestý den expedice.
Ráno jsme uskutečnili poslední ponor expedice. Realizovali se poslední naplánované záběry fotoaparátu a kamer a dokončovaly se poslední měření a zakreslování. Posledními pohledy (i průniky) jsme se rozloučili s vrakem, kterému jsme věnovali několik měsíců příprav a týden intenzivního a náročného potápění.

Po příjezdu do Hurghady jsme se odebrali do hotelu, kde jsme den a půl relaxovali. Večer jsme obešli známá místa a někteří z nás téměř splynuli s místními.

3.10. v časných ranních hodinách jsme po tříhodinovém zpoždění (bubáci nabourali s pojízdnými schody do zadních dveří letadla, kterým jsme měli odletět) nastoupili do letadla, abychom kolem osmé ranní vystoupili doma.

Expedice končí, práce na filmu začíná.